K pojmu reforma a revize

Pojem "reforma" lze pro účely této práce definovat jako změnu, či přebudování veřejného rázu nedotýkající se samotného základu či podstaty OSN. Jde tedy o určitá "vylepšení" v rámci existující koncepce této organizace, nikoli o její postupný rozklad. Pojem "revize", který dle mého soudu bývá s OSN spojován častěji než pojem "reforma" lze definovat, jako proces reformě předcházející, tedy postupné přezkoumávání stávající struktury a rozhodovacích procedur v rámci OSN.

Jak je ostatně psáno v anotaci tohoto článku, v minulých letech byla otázka reformy OSN považována za něco nadbytečného, a často bylo tvrzeno, že úspěšná budoucnost OSN vyžaduje dodržování Charty, a nikoli její revidování . Dnes je ovšem více než kdy jindy zřejmé, že OSN reformu potřebuje a spory se vedou spíše o rozsahu a účelu takové reformy. Technokraté poukazují na produktivitu a efektivnost samotných zaměstnanců OSN. Zástupci (delegáti) u OSN naopak upřednostňují ty reformy, které svědčí jejich národním zájmům či postavení. Idealisté oproti tomu nabízejí celou řadu opatření snižujících národní suverenitu členských států ve prospěch OSN. Konzervativci naopak volají po výrazném oslabení moci OSN. Argumentů mnoho, souhlasných projevů se nám dostává však velmi zřídka.

Pod hlavičku "reforma OSN" lze opravdu seskupit celou řadu argumentů, které se týkají: rozšíření a posílení pravomocí OSN jak v oblastech jak ekonomických, tak i politických (rozvoje, vývoj, sociální péče, národního hospodářství, ekologie; samotné demokratizace OSN vůči nevládním organizacím, posílení role OSN v rámci budoucích mírových operací a udržování míru, a nástrojů k tomu určených; a samozřejmě také nový systém financování OSN či snad otázku poněkud přebujelé byrokracie OSN a s ní související snižování počtu pracovníků). Všechna témata zde uvedená jsou neméně důležitá, a jen velmi těžko se lze selektivně zabývat pouze některými z nich.

K roli Generálního tajemníka OSN

Těžko si lze představit důležitější osobu, která by byla schopna více ovlivnit celý reformní proces než generálního tajemníka OSN, Kofi Annana . Annanův postoj k již provedeným reformním opatřením navíc dokazuje, že je odhodlán se za některé tyto reformy sám zasadit.

Navzdory některým argumentům, obviňujícím Annana z příliš blízkým vztahům k jeho bývalým spolupracovníkům, které mu znemožňují uskutečnit celou řadu opatření, jej přesto lze považovat za první vlaštovku, která zahájila alespoň něco z toho, o čem se roky pouze diskutovalo. Jde například o přimění splatit dluh, formálně největšího přispěvatele, který v současné době přesahuje sumu 1,6 miliard amerických dolarů a zároveň zajistit, aby v následujících letech byl každoroční příspěvek do rozpočtu OSN splněn řádně a včas. Z jednotlivých Annanových projevu lze vysledovat, že si je velmi dobře vědom extrémních nátlaků, které na něj budou vyvíjeny, ale zároveň je odhodlán vzít na sebe odpovědnost vyplývající z  jednotlivých reformních opatření.

Sám Kofi Annan nedávno v jednom ze svých projevů řekl:"…To, co je třeba učinit ze všeho nejdříve, je nahlížet na naší organizaci více kriticky. Je třeba pohlédnout zejména sami na sebe,a to především ze  shora dolů, a až poté lze použít reformu, jako nástroj, který přiměje tuto organizaci k větší efektivitě a  úspěchu. Při tomto procesu, by však měla svým významem výrazně dominovat ta teze, že reformu je nekončící proces, který nesmí znamenat pouhou změnu, a nic víc. To by byla cesta vedoucí zpět, a nikoli cesta k smysluplnému a odpovědnému procesu.…" Brian Urquhart a Erskine Childers popisují ve své knize "Renewal of the UN Systém" vyčerpávajícím způsobem zavádění celé řady opatření, programů, zvláštních kanceláří během posledních padesáti let, která ve svých důsledcích vedla k velmi výraznému rozšíření aparátů včetně personálního obsazení a  zvyšování nákladů.

Jak ale ve své knize sami autoři dokládají, toto jednání nikdy nebylo jednáním nikomu neodpovědného byrokrata, ale výsledek přesně stanovených rozhodnutí členských států OSN. Urquhart a Childers se zde snaží na několika komparativních studiích dokázat, že tolik známý a diskutovaný systém, který má sloužit zájmům necelých šesti miliard lidí v 185 státech světa má k dispozici velmi omezené zdroje. Systém, který je složen z 52000 zaměstnanců (rok 1994) má přibližně stejně tolik pracovníků jako průměrné město či menší stát , že rozpočet OSN (1994), který byl tvořen příspěvky všech 185 členských států je srovnatelný s rozpočtem německého města Bielefeld (150000 obyvatel), podobně jako náklady na mírové jednotky čítající více než 30000 modrých přileb v rámci operací v Bosně jsou obdobou té části rozpočtu města New York, která je určena policii a hasičům.

Závěr, aneb k perspektivám OSN

Uplynulých 55 let činnosti OSN prokázalo, že tato organizace, přestože se v její minulé činnosti nejednou projevily negativní stránky, a že byla nejednou vzdálena cílům v Chartě vytčených, je v současné době nejen životaschopná, ale také velmi potřebná. Pravidelná spolupráce států v jejím rámci se stala nezbytnou a organickou součástí moderních mezinárodních vztahů.

OSN prokázala svou užitečnost jako nástroj mnohostranné diplomacie, která v současné době nemůže být jinou formou mezinárodních styků nahrazena . Zrušení OSN, aniž by ji nahradila dokonalejší organizace -což není při dnešním rozdělení světa příliš reálné- by mohlo vést k nepříznivému zvratu ve vývoji mezistátních vztahů a zavedlo by celé mezinárodní společenství daleko, daleko nazpátek. Státy by ztratily vhodné místo k udržování vzájemných kontaktů a dialogů, k řešení otázek, na nichž mají společný zájem, a ke koordinování společného postupu v závažných otázkách světové politiky a ekonomiky. Malé státy by ztratily platformu, odkud mohou ovlivňovat světový vývoj a zredukovaly by své mezistátní vztahy na úzké sousedské a alianční relace. A v neposlední řadě by i světová veřejnost přišla o bohatý pramen mezinárodních problémů.

Jiná věc ovšem je, že OSN nepochybně není v dnešní podobě zdaleka ideální organizací. A jak vyplývá z výše uvedeného má celou řadu nedostatků, které byly vyvolány různými deformacemi během období vzniku a následné studené války. Tyto nedostatky je třeba co nejdříve odstranit. Reforma OSN, je skutečně -jak je na mnoha místech této práce neustále zdůrazňováno- více než potřebná.

Samotný souhlas nad potřebností reformy OSN však nabádá k otázce: Do jaké míry je vůbec reálné, aby státy dosáhly kýženého konsensu, tolik potřebného k uskutečnění takových reforem? Vždyť dnešní OSN vzešla z 2. světové války, a jako taková dnes v mnoha směrech věrně reprezentuje tehdejší situaci. OSN je nesporně, přes všechny její pozitiva, bohužel výsledkem hegemonistické války a dítětem mocenské rovnováhy druhé poloviny 40. let . Pozice celé řady států je dnes již jen velmi těžko obhajitelná . Lze sice pochopit, že do jádra Charty byl začleněn bezpečnostní systém založený na zvýšené odpovědnosti těch zemí, které nesly tíhu druhé světové války , ale to by nepochybně nemělo nutně znamenat konzervaci takového stavu. Situace v OSN naprosto nereflektuje výsledky studené války . Pozice některých států je tudíž vzhledem k aktuální situaci krajně nespravedlivá (např. rozdělení míst a hlasovacích práv v Radě bezpečnosti), některé státy jsou -dnes již bezdůvodně- zvýhodňovány a význam jiných států je naproti tomu potlačován. Nicméně některým státům tato pozice nesmírně vyhovuje, z čehož lze vyvozovat, že budou hlasovat proti takovým omezením. Těžko si lze například představit, že by všichni stalí členové Rady bezpečnosti jednohlasně rozhodly o zrušení tolik nepopulárního práva veta, které jim náleží.

Takový případ historie nepamatuje, a jen s velkými obtížemi se lze domnívat, že předmětem reformy bude právě zmíněná a tolik potřebná demokratizace OSN (zejména jde tedy o reformu Radu bezpečnosti). Na druhou stranu netřeba zdůrazňovat nutnost domluvit se na nových zásadách mezinárodního práva. Zároveň však nelze prosadit radikální změny proti těchto států (např. Ruska a Číny). Objevují se názory , že měnit takové zásady v rozporu s vůlí některé z mocností znamená směřovat automaticky ke konfliktu, že vždy, když se někdo pokusí změnit normy mezinárodního práva proti zájmům velmocí, následuje konflikt. Tento konflikt pak může vést k daleko závažnějším narušením lidských práv, než přinášel akt, který rozhodnutí vyvolal.

OSN se tedy nachází ve velmi složité situaci, která se podobá uzavřenému kruhu. Všichni vědí, že OSN není zdaleka ideální a že změna je nezbytná. Taková změna však může být provedena dvojím způsobem. Buď bude OSN zreformována , a nebo zrušena a nahrazena novou modernější (demokratičtější) organizací. První z případů v sobě ovšem skrývá nedořešenou otázku reformovatelnosti, která ve svém důsledku může vyústit v samotné zablokování celé této organizace. Druhý případ, na jedné straně umožňuje vytvořit organizaci nesrovnatelně demokratičtější a pružnější, ale na straně druhé zároveň poskytuje časově omezený prostor k určitému mezinárodnímu vakuu, který může mít celou řadu velmi nepříznivých důsledků, podobně jako již výše popisovaná možnost zrušení OSN bez náhrady.

Bude tedy tato organizace, která nám během posledních padesáti let nastínila systém pro nalézání společného světového konsensu, řešení globálních problémů a urovnání krizí, a která významně působila v oblasti vývoje mezinárodně závazných standartu a pravidel, existovat v příštím století? Je vůbec možné, aby se OSN postupně měnila ve stále méně významné sdružení států, které nakonec skončí pouze v historických učebnicích jakožto důsledek nezájmu a odmítnutí podpory ze strany členských států, nebo jako důsledek nedostatku finančních zdrojů?

Těžko nalézt spolehlivou odpověď na výše uvedené otázky. Kromě celé řady vnitřních neshod mezi 188 členskými státy, rozdílnosti jejich zájmů, vzájemném nepoměru jejich pozic je však více než zřejmé, že ačkoli je Kofi Annan velmi oblíbený a diplomaticky velmi obratný, tak má jen velmi omezené možnosti. Nepochybně tolik potřebná reforma musí vycházet z politického konsensu napříč celým spektrem členských států OSN a musí vycházet především z Valného shromáždění . Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že Valnému shromáždění je v současné době dosažení takovéhoto konsensu bohužel na míle vzdáleno.