V první části článku jsem se stručně zabýval vývojem snah omezit válečné konflikty. Tyto snahy vyvrcholily přijetím čtyř Ženevských úmluv v roce 1949.

Dostáváme se do období působení čtyř Ženevských úmluv z roku 1949, do období studené války. Přes všechny své mezery a zjevné či skryté nedostatky byly velkým krokem vpřed v rozvoji mezinárodního humanitárního práva. Svoji úlohu plnily až do roku 1974, kdy se sešla nová Diplomatická konference. Ale nepředbíhejme…

V letech následujících po roce 1949 se o posunutí rozvoje mezinárodního humanitárního práva vpřed nejvíce staraly mezinárodní konference Červeného kříže. Na nich byly přijímány rezoluce vyzývající k ochraně obětí ozbrojených konfliktů a to i konfliktů vnitřních, na které se Ženevské úmluvy nevztahovaly. Významná byla například rezoluce z roku 1965, která formulovala některé myšlenky a zásady o ochraně civilního obyvatelstva v ozbrojených konfliktech. Její obsah byl projednán a schválen Valným shromážděním OSN. Červený kříž je jistě veledůležitou nevládní organizací, a proto by nebylo na škodu trochu blíže si ho představit.

Jeho zakladatelem se stal již zmíněný Henri Dunant (1863). Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK) je švýcarská instituce se sídlem v Ženevě, ale na jeho činnosti se podílí dnes více než 126 národních společností. Nejběžnější sférou činnosti je pro zástupce MVČK poskytování zdravotní pomoci válečným invalidům, nemocným a raněným v uprchlických táborech, civilnímu obyvatelstvu, které strádá válkou. Další jeho významnou činností je organizace výměny a návratu válečných zajatců. Práce Červeného kříže spočívá na striktním dodržování neutrality a nezávislosti; další základní hesla, kterými se řídí jsou - humanita, nestrannost, dobrovolnost, jednota a světovost. Nedlouho po vzniku Československé republiky byla založena odbočka této humanitární organizace i u nás. Stalo se tak 6. února 1919. Prezident Tomáš G. Masaryk jmenoval první předsedkyní svoji dceru Alici. Rozdělením republiky v roce 1993 vznikla samostatná společnost Českého červeného kříže, která byla dne 26. března 1993 uznána Mezinárodním výborem Červeného kříže. Počtem téměř 130 tisíc členů se Český červený kříž řadí mezi největší humanitární organizace v České republice.

Od konce druhé světové války prožilo lidstvo více než 200 ozbrojených konfliktů (údaj z roku 1983). Přes existující Chartu OSN, Ženevské úmluvy, přes zákaz některých zbraní, se války stále objevovaly a pravidelně vždy s ničivější silou. V plné nahotě se projevovaly nedostatky úmluv z roku 1949 - především nedostatečná ochrana civilního obyvatelstva a obětí vnitřních konfliktů. Na konci 60. let dospěl svět k poznání, že je třeba nové kodifikace. Přesněji řečeno - v této době se k tomuto dospělo na mezivládní úrovni (nevládní organizace, zvláště pak Červený kříž, na tento problém upozorňoval již dříve).

Od roku 1968 byla tedy zahájena nová etapa rozvoje mezinárodního humanitárního práva. Problematikou kodifikace se začala zabývat OSN a další vládní i nevládní organizace, jakými jsou například Institut mezinárodního práva (Institut de Droit International) a Sdružení pro mezinárodní právo (International Law Association). Obě tyto instituce se na svých zasedáních v letech 1958 až 1972 věnovaly problematice rozvoje válečného a humanitárního práva. Specializovaným výzkumným ústavem pro humanitární právo je Institut Henri Dunant v Ženevě, který v době přípravných kodifikačních prací na počátku 70. let vydal řadu závažných studií a monografií. Zatímco v OSN a jejích orgánech, jakož i v jiných zmíněných organizacích a institucích se formulovala stanoviska k některým základním problémům humanitárního práva, samotná příprava návrhů konkrétních textů, jimiž měly být doplněny nebo pozměněny Ženevské úmluvy z roku 1949, byla přenechána Mezinárodnímu výboru Červeného kříže v Ženevě, který se stal již tradičně iniciátorem humanitárních úmluv.

Mezinárodní výbor Červeného kříže zorganizoval v letech 1971 až 1973 přípravné konference (v Haagu, Vídni a Ženevě), na kterých byly vypracovány návrhy textů jednotlivých článků nového humanitárního práva. Samotná Diplomatická konference o znovupotvrzení a rozvoji mezinárodního humanitárního práva použitelného v ozbrojených konfliktech se konala v letech 1974 až 1977 opět v Ženevě. Dne 10. června 1977 byla podpisem Závěrečného aktu konference dokončena. Po několikaletém složitém jednání byly vypracovány a přijaty texty dvou nových kodifikací - Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 týkající se ochrany obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I) a Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 týkající se ochrany obětí ozbrojených konfliktů, které nemají mezinárodní charakter (Protokol II).

Protokol I. Hned první článek obsahuje několik důležitých ustanovení. Například druhý odstavec obsahuje mírně pozměněné znění tzv. Martensovy klausule - jednoduše řečeno, když není něco upraveno mezinárodními dohodami, mají se strany v konfliktu řídit ustálenými obyčeji a zásadami lidskosti.

Protokol doplňuje Ženevské úmluvy a má být aplikován podle jejich druhého článku; navíc podle článku 1 odstavce 4 je jeho působnost rozšířena i na "ozbrojené konflikty, ve kterých národy bojují proti koloniální nadvládě a cizí okupaci a proti rasistickým režimům, aby uplatnily své právo na sebeurčení, jak je zakotveno v Chartě Organizace spojených národů…" Musíme si uvědomit, že v době projednávání textu ovládala svět studená válka. Její tíže se nemohla vyhnout ani této konferenci, což nepřímo potvrzuje i právní poradce francouzské delegace Philippe Bretton: "Jestli na konferenci existovaly dva problémy, kolem nichž střety názorů byly nejživější, debaty nejostřejší a rozpory největší, pak jsou to z jedné strany národně osvobozenecké války a z druhé strany statut partyzánů." Je jednoduché domyslet si, že dvěma tábory, které se tak vášnivě střetly, byly socialistické státy (podporované některými zeměmi třetího světa) - prosazovaly uznání vnitřních konfliktů za mezinárodní, a západní mocnosti. "Přijetí článku 1 ovlivnilo celou koncepci i strukturu ostatních částí a článků Protokolu I. Mělo vliv nejen na pojem mezinárodních ozbrojených konfliktů, ale i na takové pojmy (a jim odpovídající definice) jako například ozbrojené síly, kombatanti, váleční zajatci, válečná lest, proradnost a konečně i na smluvní vztahy mezi stranami v konfliktu.", napsal G. Mencer.

Jak nám napověděl již Brettonův výrok, dalším prubířským kamenem byla otázka právního postavení partyzánů. Partyzánská válka se nedá tak lehce definovat. Můžeme použít španělského pojmu "guerilla" (malá válka). Když o ní mluvíme, máme na mysli malé organizované skupiny vojáků, kteří bojují proti daleko silnějšímu protivníkovi. Častými potyčkami menších rozměrů jej oslabují a ničí. Využívají často znalosti prostředí - boje se odehrávají v horách, lesích či městech. Guerilla se osvědčila především jako forma obrany vlastního území… Z hlediska postavení partyzánů je důležitý článek 43 - "Ozbrojené síly strany v konfliktu se skládají ze všech organizovaných ozbrojených sil, skupin a jednotek, které jsou pod velením osob odpovědných této straně za jednání svých podřízených, a to i v případech, kdy strana je zastupována vládou nebo orgánem, který protější strana neuznává… Příslušníci ozbrojených sil strany v konfliktu jsou kombatanty, tzn. že mají právo se přímo účastnit nepřátelských akcí." Tímto se partyzánům dostalo stejného postavení jako jiným kombatantům se všemi výhodami, které k tomuto patří - upadnou-li například do zajetí, je na ně pohlíženo jako na válečné zajatce a ne jako na bandity či teroristy.

Dodatkový protokol č. 1 upravuje v dalších článcích postavení i jiných osob, například vyzvědačů a žoldnéřů. Ustanovení o vyzvědačích se dá shrnout asi takto - každý, kdo bude přistižen na nepřátelském území s tím, že se zabývá vyzvědačstvím a nemá na sobě uniformu svých ozbrojených sil, nemá právo na statut válečného zajatce. O žoldnéřích hovoří úmluva kategoricky - žoldnéř nemá právo na status kombatanta nebo válečného zajatce. Žoldnéř je osoba, která je speciálně najata k boji v ozbrojeném konfliktu, skutečně se přímo účastní nepřátelských akcí, svoji účast motivuje hlavně osobním ziskem; je jí slíbena vysoká materiální odměna; není občanem strany v konfliktu ani nemá trvalé bydliště na území kontrolovaném stranou v konfliktu.

Další ustanovení se týkají civilního obyvatelstva. Zakazují se útoky na civilní obyvatelstvo jako takové, stejně jako na jednotlivé civilní osoby. Ochrana spočívá hlavně na zásadě rozlišování (principle of distinction) mezi civilním obyvatelstvem a kombatanty. Tento princip se dá vyvodit již z Petrohradské deklarace a je zakotven i v Haagské úmluvě o zákonech a obyčejích války. Zbraně, jejichž použití nerozlišuje mezi vojenskými a civilními cíli, jsou jako "slepé zbraně" zakázány. Ochrana se týká také objektů civilního rázu, životního prostředí, je zakázáno útočit na nebráněná místa a rozšiřovat konflikty do demilitarizovaných zón. Protokol obsahuje též články týkající se civilní obrany. Tu definuje jako "plnění humanitárních úkolů, jejichž cílem je chránit civilní obyvatelstvo před nebezpečím a vytvořit mu podmínky pro přežití". Těmito úkoly jsou např. hlásné služby, evakuace, zatemňování, boj s požáry a další.

Protokol II stanoví poprvé pravidla, která je nutno zachovávat v ozbrojených konfliktech interního charakteru. Pro oběti občanských válek se snaží vytvořit obdobný ochranný režim, jaký požívají oběti mezinárodních konfliktů. Nalezneme zde znovu ustanovení o ochraně raněných, nemocných a trosečníků, kteří mají být respektováni a chráněni. Zakotvuje se zde i ochrana osob, které vykonávají zdravotnickou činnost a ochrana civilního obyvatelstva. Text úmluvy je poměrně krátký, rozvíjí ustanovení společného § 3 Ženevských úmluv z roku 1949, který stanoví pouze minimum ochrany obětí vnitřních konfliktů. Je důležité připomenout zásadu nevměšování, která říká, že "Žádné ustanovení tohoto Protokolu nebude uplatňováno s cílem zasáhnout do suverenity státu nebo povinnosti vlády udržovat a znovu zavádět všemi zákonnými prostředky právo a pořádek ve státě nebo bránit národní jednotu a územní celistvost státu."

Na závěr této kapitoly by se slušelo přehledně shrnout to nejpodstatnější, tedy rozsah aplikace všech úmluv. Ty Ženevské z roku 1949 se aplikují na všechny ozbrojené konflikty mezi smluvními státy a na případy okupace. Protokol I se aplikuje ve stejných případech, přitom postavil na roveň mezinárodním ozbrojeným konfliktům i národně osvobozenecké boje. Protokol II se vztahuje na všechny ostatní vnitřní konflikty, které nespadají pod Protokol I a mohli bychom je charakterizovat jako občanské války, kde na jedné straně vystupuje vládní vojsko a na straně druhé organizované hnutí odporu.

Čtyři Ženevské úmluvy z roku 1949 obsahují 450 článků, Dodatkové protokoly dalších 150 článků. Oba dohromady představují nyní monumentální dílo o 600 článcích, kterému se říká "Charta humanity". Na ní staví mezinárodní humanitární právo. Mohli bychom také hovořit o zákazech některých zbraní, například těch které způsobují nadměrné utrpení (napalm, nášlapné miny). To bychom se ale čím dál více blížili k právu válečnému. Je nad míru jasné, že tato dvě odvětví se navzájem ovlivňují a někdy splývají. Vždyť i Ženevské úmluvy jsou svojí podstatou pravidly vedení války. Dnes se v mezinárodním právu klade největší důraz právě na odzbrojení a zákaz použití některých zbraní.

Použitá literatura:

1) David, V.: Historie mezinárodního práva a jeho vědy, 1. vyd., Praha, Aleko 1991

2) Fišerová, J. a kol: První pomoc a mezinárodní humanitární právo, 1. vyd., Praha, SPN 1990

3) Gasser, H. a kol.: Civilní obrana a mezinárodní humanitární právo, 1. vyd., Praha, Magnet-Press, s.p. 1993

4) Hobza, A.: Přehled mezinárodního práva válečného, Trestání válečných zločinců, 1. vyd., Praha, Všehrd 1946

5) Kol. autorů: Dějiny 20. století, 1. vyd., Praha, Mladá fronta 1994

6) Mencer, G.: Nové mezinárodní humanitární právo (vybrané problémy), 1. vyd., Praha, Academia 1983

7) Seidl-Hohenveldern, I.: Mezinárodní právo veřejné, 1. vyd., Praha, Codex Bohemia 1999

8) Tindall, G. B., Shi, D. E.: Dějiny Spojených států amerických, 2. vyd., Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1996

9) Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů, Praha, Správa sociálního řízení FMO 1992

10) Internetová stránka Českého Červeného kříže