Mezinárodní právo v rámci OSN

Mezi nejpřesvědčivější úspěchy OSN patří vytvoření mezinárodního právního řádu sestávajícího z úmluv, smluv a standardů, které hrají klíčovou roli v podpoře hospodářského a sociálního rozvoje, světového míru a bezpečnosti. Mnohé ze smluv uzavřených z iniciativy OSN představují základy pro úpravu vztahů mezi státy. Práce OSN v této oblasti není vždy náležitě doceňována, přestože denně ovlivňují životy tisíců lidí celého světa.

Charta výslovně vyzývá OSN, aby pomohla při urovnávání mezinárodních sporů mírovými prostředky včetně arbitráže a soudního urovnání (čl. 33) a aby se zasazovala o "progresivní rozvoj mezinárodního práva a jeho kodifikaci" (čl. 13). V průběhu uplynulých let OSN iniciovala přes 480 mnohostranných dohod týkajících se širokého spektra společných zájmů několika států.

OSN zaujímá svou činností přední místo v úsilí o odstranění problémů, které začínají nabývat mezinárodní dimenze - poskytnout právní rámec pro zajištění ochrany životního prostředí a využívání vesmíru, regulování migrace pracovních sil a boje s pašováním drog a terorismem.

Soudní urovnávání sporů

Hlavním orgánem OSN pro urovnávání sporů je Mezinárodní soudní dvůr. Od svého založení Mezinárodnímu soudnímu dvoru státy předložily k řešení 75 případů a navíc si od něj různé mezinárodní organizace vyžádaly 22 právních posudků. Většinu případů projednával celý soud, ale od roku 1981 mohou být na žádost stran ve sporu případy předkládány odborným komorám.

Světový soud, jak je někdy Mezinárodní soudní dvůr nazýván, vynesl řadu rozsudků v otázkách mezinárodních sporů zahrnujících ekonomická práva, tranzitní práva, nepoužití síly, nevměšování do vnitřních záležitostí států, diplomatické vztahy, únosy, právo na azyl a národnostní práva. Tyto spory byly předloženy před soud zeměmi, které potřebovaly nestranného arbitra, schopného posoudit jejich rozdílná stanoviska. Dosažením nenásilného řešení sporů, spjatých s vymezením hranic, námořními hranicemi či územní svrchovaností, často Světový soud zabránil válečné eskalaci sporů.

Při řešení typického případu územního sporu soudní komora rozhodla roku 1986 v otázce delimitace sporného úseku hranice mezi Nigérií a Mali. V roce 1994, poté co se nigerijské ozbrojené síly střetly s kamerunskou policií, vznesl Kamerun žalobu proti Nigérii ohledně sporu o poloostrov Bakassi s ropnými ložisky a později i ohledně celé pozemní i mořské hranice. V současné době soud případ projednává. Další hraniční spor byl soudu společně předložen Libyí a Čadem. Soud v roce 1994 rozhodl, že hranice byla vymezena smlouvou mezi Francií a Libyí z roku 1955; Libye následně stáhla své jednotky z oblasti jižní hranice s Čadem, známé jako Aouzouské pásmo.

Mnoho případů bylo soudu předloženo v souvislosti s politickými nepokoji či regionálními konflikty. V roce 1980 předložily USA před soud případ týkající se obsazení americké ambasády v Teheránu a zadržení jejích zaměstnanců. Soud rozhodl, že Írán musí vydat rukojmí a zaplatit Spojeným státům náhradu. Než-li však soud stanovil výši kompenzace, případ byl stažen v reakci na dvojstrannou dohodu mezi Íránem a USA. Roku 1989 požádal Írán Mezinárodní soudní dvůr, aby odsoudil sestřelení íránského letadla americkou válečnou lodí Vincennes, aby označil za viníka Spojené státy a donutil je uhradit vzniklou škodu. Případ byl uzavřen po kompenzačním ujednání roku 1996.

V roce 1992 předložila Libye před Světový soud dva "případy Lockerbie", jeden proti Velké Británii a jeden proti Spojeným státům, týkající se interpretace Úmluvy o potlačení nezákonných činů ohrožujících bezpečnost dopravního letectví v případě zřícení letu 103 firmy Pan American nad skotským městečkem Lockerbie. Případ dosud nebyl uzavřen.

V roce 1993 postoupila soudu žalobu Bosna a Hercegovina na Svazovou republiku Jugoslávie ohledně uplatnění Úmluvy o prevenci a postihu zločinu genocidy. Roku 1993 soud vyzval strany sporu, aby zabránily další eskalaci genocidy, která by vedla ke zhoršování sporu. V roce 1996 soud odmítl jugoslávské námitky proti výkonu soudních pravomocí Mezinárodního soudního dvora.

V roce 1996 soud odmítl námitky USA proti výkonu soudních pravomocí v případu týkajícím se zničení íránských ropných plošin americkými válečnými loděmi a shledal, že jeho soudní pravomoc mu umožňuje zvážit některé požadavky Íránu.

Státy rovněž předkládaly soudu záležitosti související s ekonomickými právy. Například v roce 1989 soudní komora odmítla nárok Spojených států na kompenzaci ze strany Itálie za zestátnění italské firmy vlastněné americkými korporacemi. V roce 1995 ve sporu o práva rybolovu mezi Kanadou a Evropskou unií postoupilo Španělsko žalobu proti Kanadě v otázce uplatňování kanadského zákona o ochraně pobřežních oblastí rybolovu, poté co Kanada na otevřeném moři zadržela španělskou rybářskou loď.

Nedávno byl Slovenskem a Maďarskem postoupen Mezinárodnímu soudu případ týkající se ochrany životního prostředí, konkrétně stavby dunajského vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. V roce 1997 soud shledal oba státy zodpovědné z porušení právních závazků a vyzval je, aby splnily smlouvu o stavbě tohoto vodního díla z roku 1977.

Odborné právní posudky vypracované Mezinárodním soudním dvorem se kromě jiného týkaly přijímání nových členů do OSN, vyplácení kompenzací pracovníkům OSN, kteří ve službě utrpěli zranění, územního statutu Západní Sahary a hrazení výdajů některých mírových operací jako například v Kongu (1960-64). Dva posudky předané roku 1996 na základě usnesení Valného shromáždění a Světové zdravotnické organizace se týkají legality hrozby užití jaderných zbraní.

V roce 1971 se v jednom z právních posudků zadaných Valným shromážděním uvádělo, že další setrvávání jihoafrických sil v Namibii je ilegální a že Jihoafrická republika je povinna stáhnout ze země svůj správní aparát a ukončit okupaci tohoto území a připravit tak podmínky pro nezávislost Namibie.

Rozvoj a kodifikace mezinárodního práva

V roce 1947 založilo Valné shromáždění Komisi pro mezinárodní právo, jejímž úkolem je zasazovat se o postupný rozvoj a kodifikaci mezinárodního práva. Komise se schází jednou za rok a sestává z 34 členů volených Valným shromážděním na pětileté funkční období a jednajících v souladu s vlastním svědomím na základě své odbornosti, nikoliv z pověření svých vlád. Činnost Komise pro mezinárodní právo se týká širokého spektra mezinárodních právních norem upravujících vztahy mezi státy.

Většina činnosti Komise pro mezinárodní právo spočívá v přípravě návrhů aktuálních témat mezinárodního práva. Některá vybírá komise sama a další postupuje Valnému shromáždění nebo Ekonomické a sociální radě. Když komise ukončí práci na určitém tématu, Valné shromáždění obvykle svolá mezinárodní konferenci zplnomocněných zástupců, jejímž úkolem je vtělit navrhované články do úmluvy, která je následně "předložena k podpisu všem zemím, které se chtějí stát smluvními stranami", což obnáší, že země na sebe oficiálně berou závazek respektovat ustanovení úmluvy.

Následuje několik příkladů úmluv tohoto druhu:
Úmluva o jiných než navigačních využitích mezinárodních vodních toků, přijatá Valným shromážděním roku 1997, která upravuje rovnoměrné a racionální využití vodních toků sdílených dvěma či více státy;
Úmluva o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezi různými mezinárodními organizacemi, přijatá na konferenci ve Vídni roku 1986;
Úmluva o právech sukcese státního majetku, archivů a dluhů (1983) schválená na konferenci ve Vídni;
Úmluva o prevenci a postihu zločinů proti mezinárodně chráněným osobám včetně diplomatických představitelů přijatá Valným shromážděním roku 1973;
Úmluva o smluvním právu (1969) přijatá na konferenci ve Vídni;
Úmluva o diplomatických vztazích (1961) a Úmluva o konzulárních stycích (1963) přijatá na konferenci ve Vídni;
Čtyři Úmluvy o mořském právu schválené konferencí OSN z roku 1958.

V roce 1986 přijala Komise pro mezinárodní právo soubor návrhů článků o odpovědnosti států za mezinárodní zločiny a dokončila návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva. Návrh statutu mezinárodního trestního soudu v současné době zvažuje Valné shromáždění.

Komise pro mezinárodní právo se momentálně věnuje otázkám mezinárodní zodpovědnosti za následky škodlivých činů, které nejsou přímo zakázány zákonem; národnostní příslušností občanů v následnických státech; problematikou státní odpovědnosti; právy na diplomatickou ochranu; výhradami vůči úmluvám.