Během procesu byla předložena řada důkazů, vyslechnuto množství svědků. Obžalovní na svědectví reagovali apaticky a pohrdavě. Při výsleších pak uváděli, že konali jen Hitlerovi příkazy, nebo že si nic nepamatují.

Soud nakonec uložil deset rozsudků smrti, tři doživotní vězení, dva dvacetileté tresty, jeden patnáctiletý a jeden desetiletý trest. Dále pak tři obžalované osvobodil.

Vedle jednotlivců byly v Norimberském procesu obžalovány i skupiny a organizace. Jednalo se především o říšskou vládu, oddíly SS, státní tajnou policii, útočné oddíly NSDAP, generální štáb a vrchní velení německého wehrmachtu.

V rozsudku byly SS, SD, Gestapo a sbor politických vůdců prohlášeny za zločinné organizace.

V hlavním rozsudku Norimberského tribunálu se hovoří o dvanácti útočných válkách. Pojem útočné války byl však definován až v roce 1974. Přesto musíme připustit, že v drtivé většině případů uvedených v obžalobě se skutečně o útočnou válku jednalo.

Velice závažná a diskutovaná je otázka zda zákon vyhlášený ex post facto 4) může být základem pro posuzování těchto činů. Němečtí obhájci se odvolávali na obecnou zásadu nullum crimen sine lege, nulla poemy sine lege.5) Tato námitka byla však předsedou tribunálu odmítnuta.Směřovala totiž proti příslušnosti soudního dvora a proto jí nešlo vyhovět.

Tímto problémem se zabývala řada soudců a právníků. Do současnosti však ale nebyl podán dostatečně pádný argument, který by vysvětloval, jak mohl Norimberský tribunál soudit nacisty za zločiny proti míru, když takový trestný čin nebyl do té doby v mezinárodním právu definován.

Podle mého mínění zde působilo právo s principem spravedlnosti. Většina obžalovaných se svým jednáním dopustila takových zločinů, za které jim podle platných národních zákonů náležel trest smrti. Mezinárodní právo sice do té doby skutečně neobsahovalo skutkové podstaty zločinů tak, jak je vymezil statut mezinárodního soudního tribunálu, přesto však bylo třeba tyto zločiny potrestat na mezinárodní úrovni a ne jen na úrovni národní. Nacističtí zločinci byli sice první, kdo byl tímto způsobem potrestán, ale zákon měl být používán i proti všem ostatním, kteří by se něčeho podobného dopustili.

Na druhou stranu je pravda, že se v historii vyskytlo několik případů, při kterých není jasné, do jaké míry na ně norimberské zásady platily.

Velice diskutovaným problémem byla individuální odpovědnost. Statut výslovně uváděl zásadu, že úřední postavení obžalovaného, ať už je hlavou státu nebo odpovědným státním úředníkem, není důvodem beztrestnosti nebo polehčující okolností. Rozsudek tuto zásadu rozšířil tak, že nikdo nemůže dosáhnout beztrestnosti jenom proto, že jednal na základě státní svrchovanosti, jestliže stát schvaloval činy, které byly za hranicemi mezinárodního práva.6)

Jednání na příkaz bylo do té doby většinou vnímáno jako důvod beztrestnosti. Statut však tento princip neuznával a stanovil, že jednání na příkaz může být považováno pouze za polehčující okolnost. To bylo však v rozporu nejen s německými ale do roku 1944 i spojeneckými vojenskými zákoníky.

Spojenci svoje vojenské řády upravili, tak aby se na ně nemohli němečtí obhájci odvolávat. Tato účelová změna zřejmě nejde nijak právně zdůvodnit.

Kolem zločinů proti lidskosti vyvstala také řada otázek a nejasností. Problém ex post facto tu sice nehrál žádnou roli, protože činy které pod tento zločin spadaly, byly trestné již před válkou. Vyvstal tu ale jiný a možná i vážnější problém a to dvojí morálka.

Na jedné straně se za zločin označovaly masové deportace prováděné nacisty, na druhé straně v té době docházelo k vyhánění Němců z jejich dlouholeté vlasti v Sudetech, Sasku, Pomořansku atd. Vysidlování probíhalo nejprve spontánně, později se opíralo o spojenecké rozhodnutí obsažené v Postupimském protokolu. Nikdy se však toto jednání nestalo předmětem soudního projednávání v duchu zločinů definovaných v Statutu.

Stejně problematická je i otázka svržení atomových bomb na města Hirošimu a Nagasaki, při kterém zahynulo 120 000 civilistů.

Podle mého mínění tyto rozpory vrhají stín na celý Norimberský proces a snižují hodnotu argumentu, kterým se dementovaly hlasy upozorňující na skutečnost, že zákon obsažený ve Statutu působí ex post facto. Námitky byly odmítnuty právě na základě tvrzení, že zákon bude platit pro všechny stejně a nacisti jsou jen první.

Procesy s válečnými zločinci neskončily potrestáním nejvyšších představitelů nacistického Německa. V období mezi roky 1946 až 1949 probíhaly po celém světě další procesy.

Samotné Spojené státy vedly v Norimberku dalších dvanáct procesů. Soud při nich uložil 36 rozsudků smrti, 23 doživotních trestů, 102 trestů odnětí svobody a 38 osvobozujících rozhodnutí.

Ve Velké Británii, Austrálii, Francii, Nizozemí, Polsku, Norsku, Kanadě, Číně a Řecku proběhlo dalších zhruba 1200 procesů.

Na základě norimberského procesu vypracovala Komise pro mezinárodní právo při OSN sedm norimberských principů:
I. Princip osobní odpovědnosti.
II. Přednost mezinárodního práva před právem národním
III. Žádná imunita na základě teorie svrchovaného státu.
IV. Žádná imunita na základě vyššího rozkazu.
V. Právo na spravedlivý proces.
VI. Definice zločinu proti míru, válečného zločinu a zločinu proti lidskosti.
VII. Kvalifikace napomáhání jako zločinu proti mezinárodnímu právu.

Norimberské principy vedly ke kodifikaci mezinárodního práva. Valné shromáždění OSN přijalo v roce 1948 Úmluvu o genocidě. V následujícím roce pak byly přijaty čtyři konvence Červeného kříže a v roce 1974 byl definován pojem útočné války.

2.2. Dálně východní proces

Spojenci svoji vůli potrestat za válečné zločiny i čelní japonské představitele projevili v tzv. "Postupimské deklaraci."7)

Deklarace obsahovala statut mezinárodního soudu pro dálný východ i  ujištění o tom, že spojenci nemají v úmyslu Japonsko zotročit, ale pouze učinit spravedlnosti zadost tím, že potrestají válečné zločince.

Nejvyšší velitel spojeneckých vojsk v Japonsku generál MacArthur schválil dne 19. ledna 1946 ve formě usnesení tzv. "Tokijský statut." Jeho obsahem byly jednak nové definice zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Dále pak stanovení organizačního zajištění soudu.

Tribunál se skládal z jedenácti soudců, kteří neměli náhradníky. Před soudem vystupoval pouze jeden žalobce a deset jeho zástupců.

Skutková podstata zločinu proti lidskosti byla formulována nepatrně jinak než v případě Norimberského procesu. Tokijské pojetí tohoto zločinu se nevztahovalo jen na civilní osoby, ale na každého člověka. Díky takovéto formulaci mohlo být postiženo i vraždění vojenských osob v nezákonné válce.8)

Proces byl zahájen 3. května 1946. V roli obžalovaných před ním stanulo 28 osob. Obžaloba je vinila z třiceti skutků zločinů proti míru.

Obžalovaní se zločinů měli dopustit vedení války proti Číně, USA, Spojenému království, Nizozemsku, Francii a Sovětskému svazu. Dále je obžaloba vinila z nařízení, povolení, schvalování zvěrstev a ze zanedbání povinnosti zajistit dodržování zákonů války a zabránění jejich porušování. Nejdůležitějším bodem obžaloby bylo spiknutí za účelem ovládnutí východní Asie a posléze celého světa.

Po seznámení se s obviněním prohlásili všichni obvinění, že jsou nevinni.

Soudní proces trval zhruba dva a půl roku na jeho konci soud poměrem hlasů 8:3 prohlásil všechny obviněné za vinné. Současně vyslovil sedm trestů smrti. Ostatním obžalovaným uložil tresty odnětí svobody a to v rozpětí doživotí až sedmi let.

V souvislosti s tokijským procesem byly Spojené státy nařčeny ze snahy pomstít se za zákeřný útok na Pearl Harbor a ze snahy ospravedlnit atomové útoky provedené na dvě japonská města.

Obhájci, stejně jako v Norimberské procesu, vznesli námitku ex post facto. Dále pak poukazoval na skutečnost, že spiknutí nebylo před přijetím statutu součástí mezinárodního práva, ale pouze součástí práva anglosaského.

Velké odborné diskuse zapříčinila skutková podstata zločinu proti míru, která zhrnuje agresivní válku. Tento pojem však nebyl nikde definován a proto se ozývaly hlasy, že Japonští představitelé byli odsouzeni za nedefinovaný skutek.

Argumentace proti této kritice se opírala zejména o tvrzení, že rozhodnutí vychází z mezinárodního práva existujícího v době procesu. Existence zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v mezinárodním právu před druhou světovou válkou byla dokazována poukazem na mezinárodní smlouvy z období po první světové válce. Zejména byl zmiňován Pařížský pakt z roku 1928. 

Takový argument se však nezdá dostatečně přesvědčivý. Dokonce nepřesvědčil ani tři soudce tokijského tribunálu.9)

Závěr

Od konce druhé světové války byl svět svědkem řady případů páchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Norimberské zásady však na ně nebyly aplikovány. Spíše je možné sledovat snahu jednotlivých států tyto činy po válce amnestovat ve jménu usmíření a nového začátku.

Tento stav do určité míry snižuje význam Norimberského procesu jako začátku nové kapitoly mezinárodního práva válečného. Díky nedůslednosti v postihování válečných zločinů spočívá naše společnost na mrtvém vývojovém bodě v oblasti lidskosti.

Určitý positivní moment je možno spatřovat v ustavení Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu pro zločiny spáchané v souvislosti s válkou v bývalé Jugoslávii.

Na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti byl ustanoven Mezinárodní trestní tribunál pro stíhání zločinců z války ve Rwandě.

Velice významným krokem je i formulování statutu mezinárodního soudního dvora. Statut byl formulován na žádost Valného shromáždění Komisí pro mezinárodní právo. Soud má podle tohoto návrhu vykonávat jurisdikci pouze v případech nejzávažnějších zločinů týkajících se celého společenství. Především zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti, zločiny agrese a další válečné zločiny.

Smlouva obsahující statut tohoto soudního orgánu začne být účinná šedesát dní po ratifikaci šedesátým státem.

Použitá literatura:

1. Arendtov, H.: Eichmann v Jeruzalémě. 1. vyd. Praha: 1995.
2. Demant, A.: Moc a právo. Velké hrdelní procesy. 1. vyd. Praha: 1998. 
3. Gilbert, G.M.: Norimberský deník. 2. vyd. Praha: 1971.
4. Groušl, J. Žižka, J.: Norimberk varující. 1. vyd. Praha: 1978.
5. Irvinng, D.: Norimberk. Poslední bitva. 1. vyd. Praha: 1997.
6. Kant, I.: K věčnému míru. 1. vyd. Praha 1999.
7. Roling, B.V.A. Cassese, A.: Tokijský proces. 1. vyd. Praha: 1995.
8. Seidl-Hohenveldern, I.: Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: 1999.
9. Skřivan, A.: Japonská válka 1931-1945. 1. vyd. Praha 1997.
10. Pyle, E.: Poslední kapitola války v Pacifiku. 1. vyd. Litvínov: 1998.