Mezinárodní humanitární právo

Organizace spojených národů již tradičně plní jistou úlohu při rozvoji mezinárodního humanitárního práva - principů upravujících prostředky a metody vedení válečného konfliktu a ochrany civilního obyvatelstva, nemocných a raněných vojáků a válečných zajatců.

Ženevské úmluvy z roku 1949 a Dodatečné protokoly z roku 1977 byly sice uzavřeny pod záštitou Mezinárodního výboru Červeného kříže, Valné shromáždění ale jako politické fórum OSN přispělo k vypracování celé řady mezinárodních úmluv včetně: Úmluvy o prevenci a postihu zločinu genocidy z roku 1948, Úmluvy o neplatnosti statutárních omezení v případě válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968, Úmluvy o zákazu a omezení použití některých nehumánních konvenčních zbraní a zbraní extrémně škodlivých lidskému zdraví nebo postrádajících rozlišovací schopnost z roku 1980 a jejích čtyř protokolů a Zásad mezinárodní spolupráce při odhalování, zadržování, vydávání a stíhání osob zodpovědných za spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, které Valné shromáždění schválilo v roce 1973.

Rada bezpečnosti navíc založila dva Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu.

Mezinárodní trestní soudnictví

Idea založení Mezinárodního trestního soudu (ICC), který by stíhal genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese, byla na půdě OSN poprvé projednávána v souvislosti s přijetím Úmluvy o genocidě v roce 1948. V důsledku názorové nejednoty států pak další vývoj nadlouho ustrnul. Teprve v roce 1992 Valné shromáždění pověřilo Mezinárodní právní komisi přípravou Statutu Mezinárodního trestního soudu.

Statut přijatý na konferenci zplnomocněných zástupců v Římě (červen/červenec 1998) vyzývá ke zřízení stálého Mezinárodního trestního soudu s pravomocí vyšetřovat a trestat jedince odpovědné za nejzávažnější zločiny mezinárodního významu včetně genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Pod pravomoc Soudu by měl spadat i akt agrese. Reálně k tomu však může dojít teprve tehdy, až bude stanovena přesná definice tohoto zločinu a až budou vymezeny podmínky uplatňování pravomocí Soudu. Přednostní soudní pravomoc zůstane i nadále v rukou státních soudů jednotlivých států. Římský statut Mezinárodního trestního soudu, jak je tento dokument oficiálně nazýván, byl přijat poměrem hlasů 120 : 7 a 21 delegátů se zdrželo hlasování. Následně byl statut předložen k podpisu, přičemž vstoupí v platnost ve chvíli, kdy k němu připojí svůj podpis alespoň 60 států.

Hlavními orgány soudu je prezidentský úřad, odvolací kolegium, soudní kolegium, kolegium pro přípravné řízení, prokuratura a registrační oddělení. Soud bude sestávat z 18 soudců volených Shromážděním státních stran na devítileté funkční období. Žádní dva soudci nesmějí být příslušníky téhož státu. Soudci budou volit prezidenta, zatímco prokurátor bude volen v tajném hlasování Shromážděním státních stran. Přesné vymezení vztahu Mezinárodního trestního soudu a OSN je vymezeno smlouvou schválenou signatářskými zeměmi statutu. Soud bude sídlit v Haagu (Nizozemsko), ale bude smět zasedat i jinde.

Mezinárodní tribunály

Rozsáhlé porušování humanitárního práva v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě přimělo Radu bezpečnosti ke schválení dvou mezinárodních tribunálů pro stíhání osob zodpovědných za spáchání těchto zločinů. Oba tribunály byly založeny v rámci Kapitoly VII Charty OSN, která se týká vynutitelnosti práva, a oba jsou přidruženými orgány Rady bezpečnosti.

Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii založený roku 1993 sestává ze tří komor (dvou soudních a jedné odvolací), prokurátora a registračního oddělení. Tribunál sídlí v nizozemském Haagu.

Mezinárodní tribunál pro Rwandu zřízený roku 1994 sestává ze tří soudních komor, prokurátora a registračního oddělení. Sídlem tribunálu je Aruša v Tanzanii; Úřad prokurátora sídlí v Kigali ve Rwandě.

Tribunály mají společnou odvolací komoru a společného prokurátora a v současné době v nich probíhá několik soudních řízení.

Mezinárodní terorismus

Organizace spojených národů se usilovně zabývá problematikou terorismu a činí v této oblasti konkrétní právní a politické kroky.

V právní sféře vytvořily specializované orgány OSN, jako například Organizace pro civilní letectví (ICAO), Mezinárodní námořní organizace (IMO), Mezinárodní úřad pro atomovou energii (IAEA) a další, systém mezinárodních dohod představujících základní právní nástroje pro boj s terorismem. Mezi tyto dohody patří:
Úmluva o trestných a dalších nežádoucích činech páchaných na palubě letadel (Tokio, 1963);
Úmluva o potlačení nezákonných únosů letadel (Haag, 1970);
Úmluva o potlačení trestné činnosti ohrožující bezpečnost letového provozu (Montreal, 1970);
Úmluva o prevenci a postihu zločinů proti mezinárodně chráněným osobám včetně diplomatických představitelů (New York, 1973);
Úmluva o fyzické ochraně jaderného materiálu (Vídeň, 1980);
Protokol o potlačení násilné trestné činnosti na mezinárodních letištích (Řím, 1988);
Protokol o potlačení trestné činnosti ohrožující bezpečnost stálých plošin umístěných na kontinentálním šelfu (Řím, 1988);
Úmluva o označování plastických výbušnin pro detekční účely (Montreal, 1991).

Valné shromáždění přijalo tři další úmluvy:
Úmluvu proti braní rukojmí (1979), v níž se státy zavazují, že braní rukojmí bude trestáno náležitými trestnými sazbami. Státy rovněž souhlasily, že zakáží některé činnosti na svém území, budou se podílet na výměně informací a umožní vydání hledaných osob. Pokud strana úmluvy nevydá pachatele, bude nucena předložit případ vlastním trestním orgánům. Do poloviny roku 1998 úmluvu podepsalo 83 států.
Úmluva o bezpečnosti OSN a jejích zaměstnanců, na jejímž navržení se usneslo Valné shromáždění v roce 1993 v souvislosti s četnými útoky na zaměstnance OSN, z nichž mnohé měly za následek zranění či úmrtí. Úmluva byla přijata Valným shromážděním v roce 1994 a v platnost vstoupí poté, kdy bude ratifikována alespoň 22 členskými státy. Do roku 1998 jí ratifikovalo 22 členských států.
Mezinárodní úmluva o potlačení teroristických pumových útoků byla přijata Valným shromážděním v roce 1997. Úmluva zakazuje státům poskytovat útočiště osobám stíhaným za teroristické pumové útoky. Státy se v ní zavazují, že budou tyto osoby samy stíhat, nevydají-li je jinému státu, který o vydání požádal.

Zvláštní výbor založený Valným shromážděním roku 1996 vypracovává mezinárodní úmluvu o potlačení aktů jaderného terorismu.

Na politické úrovni Valné shromáždění v roce 1994 přijalo Deklaraci o opatřeních na odstranění mezinárodního terorismu, která odsuzuje "všechny teroristické akty a praktiky jako zločinné a neospravedlnitelné, ať už je páchá kdokoliv a kdekoliv". Shromáždění vyzvalo státy, aby přijaly opatření k odstranění mezinárodního terorismu jak na státní, tak i mezinárodní úrovni.