Úvodem

Kdyľ v roce 1945 jako jeden z 51 spoluzakladatelů zakládalo Československo Organizaci spojených národů, málokdo asi věřil, ľe svým významem předčí vąechny doposud existující mezinárodní organizace , jejíchľ počátky (snahy o vytvoření) bývají některými autory datovány jiľ do druhé poloviny 15. století.

V roce 1993 byla do OSN pod pořadovým číslem 183 přijata i Česká republika . Dnes jich má tato organizace jiľ 188. Ale nezměnila se jen čísla. Organizace spojených národů, vytvořena po ukončení Druhé světové války, měla mimo jiné pomoci stabilizovat mezinárodní vztahy a vytvořit bezpečnějąí základy pro mír ve světě. Tato organizace během posledních 50 let pomohla k urovnání celé řady -ne vľdy pouze potenciálních- konfliktů a hrozeb, a tím nepochybně přispěla k tolik potřebné stabilizaci mezinárodních vztahu. Ale jak se vyvíjely mezinárodní vztahy, vyvíjela se i OSN. Jak se měnil charakter vztahů mezi státy, měnila se i OSN. Dnes prakticky není oblasti, která by stála mimo zájem této celosvětové organizace. Výrazný časový odstup prahu třetího tisíciletí a zkuąenosti s celou řadou oblastí zasahujících do kompetence OSN nás ovąem nabádá k celé řadě otázek. Jiľ dlouho se kupříkladu diskutuje o  revizi Charty OSN zasahujících do celé řady oblastí. Právě otázku reformovatelnosti povaľuji, hned vedle problematiky mezinárodních operací a lidských práv, za zásadní a tedy i za jeden z hlavních pilířů celé této práce, a hodlám ji zde věnovat poměrně značný prostor. To vąe -z důvodů rozsahu této práce- bohuľel na úkor jiných, neméně zajímavých, témat.

Problematika mírových operací OSN, aneb selektivní lidská práva

Na začátku 90. let, po skončení studené války, se mírové operace OSN zdály být vąelékem neduhů světa. V krátké době, od roku 1990 aľ do r.1995, vzrostl jejich počet ze 6 na 16. Za nejúčinnějąí donucovací prostředek byl a je ovąem přímý vojenský zásah, a to buď přímo pod vedením OSN nebo zásah nějaké organizace či skupiny států s formálním poľehnáním Rady bezpečnosti OSN . Mírové operace nepochybně zaznamenaly v 90. letech jisté nepopiratelné úspěchy . Na podzim roku 1993 se vąak začalo rýsovat, ľe mírové operace nejsou vąelékem, a ľe konec studené války sice odstranil velice významné zábrany pro jejich účinné působení, ale ľe daląí významné zábrany trvají, a mnohé se navíc jeątě objevily . Daląí neméně významnou změnou je charakter těchto krizí, který dnes spočívá předevąím v řeąení krizí domácích, které ohroľují mezinárodní mír jen druhořadě. Dnes je téměř výjimkou, ľe by OSN řeąilo krize čistě mezinárodní. Daleko častěji se tyto mírové operace soustřeďují na krize domácí, a v tomto smyslu tedy na krize vnitřní, které lze pokládat za ohroľení mezinárodního míru jen při velmi extenzivním výkladu .

Prvotní euforie o -výąe uvedeném- vąeléčivém účinku mírových operací OSN tedy postupně opadávala a zaměnila své místo pomalým střízlivěním . Jedním z důsledků takovýchto změn bylo, ľe ochota vlád poskytovat na mírové operace vojáky přestala být samozřejmostí. S nárůstem počtu a velikostí mírových operací se téľ prohlubovala krize v jejich financování, která jiľ deląí dobu vrhá stín na celou jejich budoucnost. Dne 10. prosince 1948 byla Valným shromáľděním OSN přijata Vąeobecná deklarace lidských práv . Tento -ve vąech směrech- nepochybně velmi významný dokument bývá vąak v posledních několika letech velmi často citován při bilancování úspěchů a poráľek na poli obhajoby lidských práv. Právě takové hodnocení nemůľe ignorovat dva válečné konflikty: bombardování Jugoslávie (kosovská krize) a právě probíhající boje v Čečensku. Stranou ovąem nezůstává problematika vztahů Číny k Tibetu, ani Turecka ke Kurdistánu a celá řada daląích, neméně aktuálních a zajímavých, konfliktů. Předmětem sporu politiků i teoretiků se stalo samotné pojetí politiky lidských práv v mezinárodních vztazích.

Kosovský konflikt

Intervence na Balkáně nepochybně ukázala slabost mezinárodního práva i OSN . Těľko si lze představit lepąí demonstraci nutnosti reformy Charty OSN v oblasti poskytování statusu a ochranu lidským právům pro budoucí autonomní skupiny uvnitř státu. Pokud se zde nebudeme zabývat otázkou: proč právě tam? A pomineme-li zde daląí neméně sporné otázky související s ochranou lidských práv, které zmíněná vojenská akce otevřela, uľ proto, ľe kaľdá z nich by si jistě zaslouľila samostatnou práci . Nezbývá neľ si odpovědět na otázku, zda naąe euroatlantická civilizace, reprezentovaná vládami jednotlivých zemí a mezinárodními organizacemi, včetně nově přijaté doktríny NATO, které stvrdilo vojenskou přítomnost USA v euroatlantickém prostoru, skutečně přistupuje k ochraně lidských práv tak důsledně, jak by napovídaly prohláąení politiků ke  kosovské krizi. Na následujících několika málo příkladech bych se rád pokusil demonstroval naprostou relativizaci lidských práv, jakoľto linie zahraničních politik celé řady států (i OSN).

Čína a Tibet

10.března 1959 komunistická Čína násilím obsadila nezávislý Tibet, a  vyhlásila jej za součást Velké Číny. V následujících letech zemřelo v důsledku okupace přes milión místních obyvatel, tedy kaľdý ąestý Tibe'an. Daląí stovky tisíc lidí, včetně dalajlámy, nejvyąąího náboľenského a politického představitele Tibe'anů, muselo ze země uprchnout do sousední Indie. Číňané srovnali se zemí tisíce buddhistických kláąterů a přes půl miliónů mnichů a mniąek bylo rozehnáno. Tibe'ané jiľ čtyřicet let nesmí svobodně říkat, co si myslí, uľívat mateřský jazyk v úředním styku, ani svobodně cestovat po vlastní zemi. V současnosti je v čínských věznicích zavřeno přes 1200 tibetských politických vězňů, z toho více neľ dvě stovky ľen a téměř čtyřicet mladistvých, včetně desetiletého pančelamy Nima. Mnozí z nich jsou mučeni a někteří z nich na následky nelidského zacházení kaľdoročně umírají. Situace v Číně a v Tibetu je v mezích moľností podrobně monitorována mezinárodními nevládními organizacemi (např. AI). Fakta o situaci v zemi jsou vąeobecně známa. Čína je zemí, která nejen, ľe se nikdy (jako např. poválečné Německo) nedistancovala od utrpení, které obyvatelům Tibetu způsobila , ale v poąlapávání jejich práv systematicky pokračuje.

Je zřejmé, ľe vojenská akce demokratických zemí, srovnatelná s operací v Kosovu, nepřipadá v případě Tibetu, vzhledem k moľným následků, v úvahu. Případný jaderný konflikt mezi Čínou a intervenujícími zeměmi by nepochybně znamenal pro budoucnost lidstva takové ohroľení, ľe lze jen těľko někomu vyčítat, proč se k vojenské pomoci Tibetu neodhodlal. Fakt, ľe proti agresorovi nelze reálně vojensky vystoupit, vąak jeątě neznamená, ľe je třeba takovéto jednání bezevąeho tolerovat a dokonce mu napomáhat. Větąina západních zemí udrľuje s komunistickou Čínou dlouhodobě velmi pestré jak obchodní, tak i politické styky. Američtí a západoevropątí političtí činitelé v posledních letech tomuto vývoji cíleně napomáhají. Občas bývají slyąet argumenty, ľe kde je trh, nemůľe být přece nesvoboda . V rámci "konstruktivního zapojení" čínské komunistické diktatury do globálního světového trhu jsou otázky lidských práv buď přehlíľeny, nebo se v lepąím případě stávají nezbytným folklórem politických jednání, kdy si strany "ujasňují své odliąné pohledy na problematiku lidských práv".

V případě Číny tak ekonomický (a svým způsobem i politický) zájem Západu převaľuje nad deklarovanou "nedělitelností" lidských práv. Čínątí a tibetątí disidenti nás zajímají pouze potud, pokud neohroľují naąi obchodní bilanci. Jistá omezení, který vzájemný obchod přináąí (např. zákaz dovozu zbrojních technologií), nemohou být povaľována za nástroj tlaku na čínský reľim, ale pouze jako minimální (a v mnoha směrech naprosto nedostatečný) "gesto" západních demokracií. I tak totiľ v současnosti dochází nejen k nelegálním únikům rizikových technologií (letos odhalená jaderná ąpionáľ proti USA), ale i západními vládami posvěceným dodávkám vojenského materiálu , a to v mnoha případech dokonce za dosti kuriózních okolností . Ekonomický rozvoj Číny, který je pro její vládce nezbytnou podmínkou trvalého udrľení moci, je přitom do značné míry závislý na exportu a s ním spojenému toku deviz. Demokratické země mají k dispozici celou řadu nástrojů, jak poruąování lidských práv čínskou diktaturou sankcionovat, od důsledného politického tlaku aľ po úplnou ekonomickou blokádu. Nic z toho vąak nepraktikují. Naopak, řada vlád (svého času i český pravicový kabinet) odmítá v obavách před čínskou nelibostí oficiální kontakty s legitimními představiteli tibetského exilu v čele s dalajlámou. Srbský prezident Miloąevič je bezpochyby spoluodpovědný za masakry kosovských Albánců a oprávněně je z nich obviněn před mezinárodním soudním dvorem v Haagu. V čem vąak jsou Miloąevičovy zločiny horąí neľ zločiny, které má na svědomí současné čínské vedení? Lze jen velmi těľko chápat skutečnost, ľe jedni zločinci jsou trestně stíháni, zatímco s druhými se bez skrupulí obchoduje.

Turecko a Kurdistán

Zatímco v případě Číny lze namítnout, ľe problematika dodrľování lidských práv v této zemi se těąí alespoň občasnému zájmu západních masmédií a politiků, o situaci v jiľním Turecku se to rozhodně říci nedá. Zatímco kritika obchodně zajímavého, ale ideologicky přece jen "poněkud pochybného", čínského partnera nijak nepoąkozuje geopolitické zájmy Spojených států a celé řady daląích států, otázka dodrľování lidských práv naąimi spojenci uľ moc "politicky korektní" není. Otázka dodrľování lidských práv tureckých Kurdů je pro nás zajímavá přinejmenąím ze dvou hledisek: Zaprvé, Turecko je naąím plnoprávných a uznávaným spojencem v rámci NATO jeho politický systém funguje na bázi quazipluralitní zastupitelské demokracie a těąí se nejen hospodářské, ale i vojenské pomoci demokratických zemí.

Zatímco Albánci měli v době krátce před Kosovským konfliktem v rámci Jugoslávie částečnou autonomii, a i v době nejhorąí srbské perzekuce v době zahájení bombardování s nimi bylo nakládáno jako s národnostní menąinou (by' krajně nepohodlnou), tureckým Kurdům je dodnes upíráno samo právo na národnost. Aľ do poloviny devadesátých let stačila v Turecku sama skutečnost, ľe se přihlásíte ke kurdské národnosti (bez jakýchkoliv daląích politických či dokonce územních ambicí), k zatčení a státní perzekuci . Otázka existence marxistické Strany kurdských pracující (PKK) pod vedením Abdullaha Ocelana a její násilné akce proti tureckým vojenským, ale i civilním cílům je samozřejmě hlavním argumentem, kterým se snaľí turecká diplomacie akce proti vlastním civilistům ospravedlnit. Samostatnou otázku (a tedy i samostatnou práci) by mohlo tvořit "mírnějąí" poruąování lidským práv tureckým reľimem, spočívající v útocích nikoliv proti kurdskému etniku jako celku, ale jeho jednotlivým členům. Na rozdíl od operací armády a "nevládních" ozbrojenců se větąinou nejedná o mimosoudní, ale v rámci platného právního řádu legální násilí a perzekuce, na jejichľ konci větąinou není mrtvý člověk, ale pouze zkaľený lidský ľivot . Následky tohoto zneuľívání práva, nám dobře známého z doby "normalizace", nejsou sice tak "atraktivní" jako akty hrubého násilí, ale moľná právě proto o to nebezpečnějąí - vytvářejí totiľ zdání legitimity, a to jak navenek, tak vůči vlastnímu obyvatelstvu.

K některým daląím případům

Turecko vąak není mezi naąimi spojenci a "geopolitickými partnery" ľádným "enfant terrible", podobných případů lze nalézt celou řadu. Jejich podrobný výčet zde bohuľel není vzhledem k rozsahu této práce moľný (ostatně si o něm lze udělat poměrně přesný obraz z materiálů mezinárodních nevládních organizací či níľe uvedené, v Čechách poměrně dostupné literatury). Zmiňme zde alespoň některé: protiprávní vojenská invaze USA do Panamy, spojená se smrtí několika stovek civilistů , vojenská podpora nikaragujských "Contras" a daląích ultrapravicových latinskoamerických guerill, útočících nejen proti regulérním vojenským cílům, ale i civilnímu obyvatelstvu, účast vojenských a policejních činitelů diktátorských latinskoamerických zemí v severoamerických ąkolicích a výcvikových programech (včetně Paraguaie), či dlouhodobá "pomoc" Indonésii spočívající v dodávkách vojenského materiálu včetně bojových letounů F-16, pouľitého mj. k dvacet let trvající genocidě křes'anského obyvatelstva východního Timoru, jejímľ výsledkem dosud bylo půl miliónu mrtvých.

Výąe uvedené poznatky svádí k závěru, ľe mnohým z demokratických států, v čele s USA nevadí diktátoři a masoví vrazi jako takoví, ale pouze diktátoři a masoví vrazi, kteří se staví proti jejich zájmům. Přesnějąí by spíąe bylo říct, ľe západní demokracie mají aľ překvapivě velkou toleranci k "prohřeąkům" svých vojensko-politických spojenců či satelitů, zatímco srovnatelné "prohřeąky" se pro ně v jiných částech světa stávají důvodem pro vojenské intervence proti znepřáteleným zemím. Jakkoliv můľe být tento dvojí metr diplomaticky či politicky odůvodněný, v morální rovině nás staví před váľnou otázku, v čem se vlastně od svých diktátorských protivníků odliąujeme. Americký lingvista a politolog Noam Chomsky k tomu výstiľně uvádí : "Na podpoře poskytované středovýchodním zrůdám (myąlena zejména americká podpora Saddama Hussaina do osmdesátých let) a na "bezvýznamnost"i i těch nejodpornějąích zločinů, pokud to poslouľí vyąąím cílům "stability", není nic nového. Jestliľe nepochopíme takové trvalé rysy "reálné diplomacie", zůstane pro nás světové dění záhadou".

Závěrem k lidským právům

Jen při trochu kritičtějąím pohledu, neľ jaký nabízí hlavní proud českých masmédií, je zřejmé, ľe západní demokracie včetně (České republiky) přistupují k problematice lidských práv velmi selektivně: dodrľování lidských práv obvykle důsledně vyľadujeme pouze od těch, kteří se k nám chovají nepřátelsky nebo od států s nimiľ nejsou navázány obchodní kontakty.O několik odstavců výąe jsme poloľili zásadní otázku, v čem se od diktátorských reľimů, proti kterým vede války, euroatlantická civilizace odliąuje. Zásadní rozdíl je jeden. Ve vyspělých kapitalistických zemích funguje liberálně-demokratický politický systém. Zní to triviálně, ale právě tento systém obyvatelům těchto zemí umoľňuje, aby politické představitele přiměli k dodrľování lidských práv nejen doma (coľ více-méně funguje), ale i v zahraničí (coľ vzhledem k výąe uvedeným skutečnostem nefunguje téměř vůbec). Liberální demokracie totiľ tuto kontrolu dodrľování lidských práv mimo vlastní území demokratických zemí nezajią'uje automaticky (a vzhledem k ekonomicko-politickým zájmům některých mocenských skupin asi ani zajią'ovat nemůľe).

V úvodu této práce jsme v poznámce pod čarou zproblematizovali okolnosti zásahu mezinárodních sil v Kosovu. Ze strany kritiků této operace opakovaně zazněly názory, ľe spojenci se v Kosovu angaľují nikoliv z humanitárních, ale jiných důvodů . Ze strany upřímných zastánců zásahu v Kosovu (ke kterým se počítáme, jakkoliv nesouhlasíme s formou jeho provedení) se opakoval argument, ľe operace vznikla na základě tlaku veřejného mínění, konsternovaného selháním mezinárodního společenství v Bosně.

Pokud se přikloníme k verzi zastánců zásahu a nebudeme podezírat spojence z postranních úmyslů , můľeme dojít k významnému, pro budoucnost velmi optimistickému závěru. Znamená totiľ, ľe veřejnost má skutečně moľnost dodrľování lidských práv kdekoliv na světě bezprostředně ovlivnit! Nemusí (a asi by ani nemělo) jít přitom vľdy o vojenskou operaci - jak jsme uvedli výąe, např. v případě Číny by to bylo velmi riskantní, v jiných případech (Jiľní Amerika) zase humanitárně pochybné. První, co bychom měli jako lidé ctící nedělitelnost lidských práv činit, je poľadovat od svých vlád, aby intervenovali po celém světě ve prospěch těch, kteří jsou na těchto právech zkracováni. Lze dokonce vyslovit kacířskou myąlenku, ľe tato společenská angaľovanost by měla mít přednost před domáháním se ochrany práv vlastních, vzhledem k reľimu naąí společnosti přece jen více-méně zajiątěným. Prostředků, jak na státy lidská práva poruąující vyvinout účinný tlak, je celá řada, přičemľ zdaleka nejúčinnějąími se zdá být předevąím cílená podpora demokratické opozice uvnitř těchto zemí a -v některých případech - také přiměřený ekonomický a politický nátlak. Takový postoj by světové společenství nestál mnoho, ale hodně by přinesl. Např. pocit, ľe úcta k právům druhých, myąlenky rovnosti a spravedlnosti či imperativ naąeho svědomí nejsou jen vyprázdněnými a směąnými pojmy, jichľ kaľdý "postmoderně" uľívá dle libosti, ale základní pilíře společnosti, ve které ľijeme, zvané občanskou a liberální.

Revize (reforma) Charty OSN

K pojmu reforma a revize

Pojem "reforma" lze pro účely této práce definovat jako změnu, či přebudování veřejného rázu nedotýkající se samotného základu či podstaty OSN. Jde tedy o určitá "vylepąení" v rámci existující koncepce této organizace, nikoli o její postupný rozklad. Pojem "revize", který dle mého soudu bývá s OSN spojován častěji neľ pojem "reforma" lze definovat, jako proces reformě předcházející, tedy postupné přezkoumávání stávající struktury a rozhodovacích procedur v rámci OSN. V minulých letech byla otázka reformy OSN povaľována za něco nadbytečného , a často bylo tvrzeno, ľe úspěąná budoucnost OSN vyľaduje dodrľování Charty, a nikoli její revidování . Dnes je ovąem více neľ kdy jindy zřejmé, ľe OSN reformu potřebuje a spory se vedou spíąe o rozsahu a účelu takové reformy. Technokraté poukazují na produktivitu a efektivnost samotných zaměstnanců OSN. Zástupci (delegáti) u OSN naopak upřednostňují ty reformy, které svědčí jejich národním zájmům či postavení. Idealisté oproti tomu nabízejí celou řadu opatření sniľujících národní suverenitu členských států ve prospěch OSN. Konzervativci naopak volají po výrazném oslabení moci OSN. Argumentů mnoho, souhlasných projevů se nám dostává vąak velmi zřídka.

Pod hlavičku "reforma OSN" lze opravdu seskupit celou řadu argumentů, které se týkají: roząíření a posílení pravomocí OSN jak v oblastech jak ekonomických, tak i politických (rozvoje, vývoj, sociální péče, národního hospodářství, ekologie; samotné demokratizace OSN vůči nevládním organizacím, posílení role OSN v rámci budoucích mírových operací a udrľování míru, a nástrojů k tomu určených; a samozřejmě také nový systém financování OSN či snad otázku poněkud přebujelé byrokracie OSN a s ní související sniľování počtu pracovníků). Vąechna témata zde uvedená jsou neméně důleľitá, a jen velmi těľko se lze selektivně zabývat pouze některými z nich.

K roli Generálního tajemníka OSN

Těľko si lze představit důleľitějąí osobu, která by byla schopna více ovlivnit celý reformní proces neľ generálního tajemníka OSN, Kofi Annana . Annanův postoj k jiľ provedeným reformním opatřením navíc dokazuje, ľe je odhodlán se za některé tyto reformy sám zasadit. Navzdory některým argumentům, obviňujícím Annana z přílią blízkým vztahům k jeho bývalým spolupracovníkům, které mu znemoľňují uskutečnit celou řadu opatření, jej přesto lze povaľovat za první vlaątovku, která zahájila alespoň něco z toho, o čem se roky pouze diskutovalo. Jde například o přimění splatit dluh, formálně největąího přispěvatele, který v současné době přesahuje sumu 1,6 miliard amerických dolarů a zároveň zajistit, aby v následujících letech byl kaľdoroční příspěvek do rozpočtu OSN splněn řádně a včas. Z jednotlivých Annanových projevu lze vysledovat, ľe si je velmi dobře vědom extrémních nátlaků, které na něj budou vyvíjeny, ale zároveň je odhodlán vzít na sebe odpovědnost vyplývající z  jednotlivých reformních opatření.

Sám Kofi Annan nedávno v jednom ze svých projevů řekl:".To, co je třeba učinit ze vąeho nejdříve, je nahlíľet na naąí organizaci více kriticky. Je třeba pohlédnout zejména sami na sebe,a to předevąím ze  shora dolů, a aľ poté lze pouľít reformu, jako nástroj, který přiměje tuto organizaci k větąí efektivitě a  úspěchu. Při tomto procesu, by vąak měla svým významem výrazně dominovat ta teze, ľe reformu je nekončící proces, který nesmí znamenat pouhou změnu, a nic víc. To by byla cesta vedoucí zpět, a nikoli cesta k smysluplnému a odpovědnému procesu.."

Brian Urquhart a Erskine Childers popisují ve své knize "Renewal of the UN Systém" vyčerpávajícím způsobem zavádění celé řady opatření, programů, zvláątních kanceláří během posledních padesáti let, která ve svých důsledcích vedla k velmi výraznému roząíření aparátů včetně personálního obsazení a  zvyąování nákladů. Jak ale ve své knize sami autoři dokládají, toto jednání nikdy nebylo jednáním nikomu neodpovědného byrokrata, ale výsledek přesně stanovených rozhodnutí členských států OSN. Urquhart a Childers se zde snaľí na několika komparativních studiích dokázat, ľe tolik známý a diskutovaný systém, který má slouľit zájmům necelých ąesti miliard lidí v 185 státech světa má k dispozici velmi omezené zdroje. Systém, který je sloľen z 52000 zaměstnanců (rok 1994) má přibliľně stejně tolik pracovníků jako průměrné město či menąí stát , ľe rozpočet OSN (1994), který byl tvořen příspěvky vąech 185 členských států je srovnatelný s rozpočtem německého města Bielefeld (150000 obyvatel), podobně jako náklady na mírové jednotky čítající více neľ 30000 modrých přileb v rámci operací v Bosně jsou obdobou té části rozpočtu města New York, která je určena policii a hasičům.

Závěr, aneb k perspektivám OSN

Uplynulých 55 let činnosti OSN prokázalo, ľe tato organizace, přestoľe se v její minulé činnosti nejednou projevily negativní stránky, a ľe byla nejednou vzdálena cílům v Chartě vytčených, je v současné době nejen ľivotaschopná, ale také velmi potřebná. Pravidelná spolupráce států v jejím rámci se stala nezbytnou a organickou součástí moderních mezinárodních vztahů.

OSN prokázala svou uľitečnost jako nástroj mnohostranné diplomacie, která v současné době nemůľe být jinou formou mezinárodních styků nahrazena . Zruąení OSN, aniľ by ji nahradila dokonalejąí organizace -coľ není při dneąním rozdělení světa přílią reálné- by mohlo vést k nepříznivému zvratu ve vývoji mezistátních vztahů a zavedlo by celé mezinárodní společenství daleko, daleko nazpátek. Státy by ztratily vhodné místo k udrľování vzájemných kontaktů a dialogů, k řeąení otázek, na nichľ mají společný zájem, a ke koordinování společného postupu v závaľných otázkách světové politiky a ekonomiky. Malé státy by ztratily platformu, odkud mohou ovlivňovat světový vývoj a zredukovaly by své mezistátní vztahy na úzké sousedské a alianční relace. A v neposlední řadě by i světová veřejnost přiąla o bohatý pramen mezinárodních problémů.

Jiná věc ovąem je, ľe OSN nepochybně není v dneąní podobě zdaleka ideální organizací. A jak vyplývá z výąe uvedeného má celou řadu nedostatků, které byly vyvolány různými deformacemi během období vzniku a následné studené války. Tyto nedostatky je třeba co nejdříve odstranit. Reforma OSN, je skutečně -jak je na mnoha místech této práce neustále zdůrazňováno- více neľ potřebná.

Samotný souhlas nad potřebností reformy OSN vąak nabádá k otázce: Do jaké míry je vůbec reálné, aby státy dosáhly kýľeného konsensu, tolik potřebného k uskutečnění takových reforem? Vľdy' dneąní OSN vzeąla z 2. světové války, a jako taková dnes v mnoha směrech věrně reprezentuje tehdejąí situaci. OSN je nesporně, přes vąechny její pozitiva, bohuľel výsledkem hegemonistické války a dítětem mocenské rovnováhy druhé poloviny 40. let . Pozice celé řady států je dnes jiľ jen velmi těľko obhajitelná . Lze sice pochopit, ľe do jádra Charty byl začleněn bezpečnostní systém zaloľený na zvýąené odpovědnosti těch zemí, které nesly tíhu druhé světové války , ale to by nepochybně nemělo nutně znamenat konzervaci takového stavu. Situace v OSN naprosto nereflektuje výsledky studené války . Pozice některých států je tudíľ vzhledem k aktuální situaci krajně nespravedlivá (např. rozdělení míst a hlasovacích práv v Radě bezpečnosti), některé státy jsou -dnes jiľ bezdůvodně- zvýhodňovány a význam jiných států je naproti tomu potlačován. Nicméně některým státům tato pozice nesmírně vyhovuje, z čehoľ lze vyvozovat, ľe budou hlasovat proti takovým omezením.

Těľko si lze například představit, ľe by vąichni stalí členové Rady bezpečnosti jednohlasně rozhodly o zruąení tolik nepopulárního práva veta, které jim náleľí.Takový případ historie nepamatuje, a jen s velkými obtíľemi se lze domnívat, ľe předmětem reformy bude právě zmíněná a tolik potřebná demokratizace OSN (zejména jde tedy o reformu Radu bezpečnosti). Na druhou stranu netřeba zdůrazňovat nutnost domluvit se na nových zásadách mezinárodního práva. Zároveň vąak nelze prosadit radikální změny proti těchto států (např. Ruska a Číny). Objevují se názory , ľe měnit takové zásady v rozporu s vůlí některé z mocností znamená směřovat automaticky ke konfliktu, ľe vľdy, kdyľ se někdo pokusí změnit normy mezinárodního práva proti zájmům velmocí, následuje konflikt. Tento konflikt pak můľe vést k daleko závaľnějąím naruąením lidských práv, neľ přináąel akt, který rozhodnutí vyvolal.

OSN se tedy nachází ve velmi sloľité situaci, která se podobá uzavřenému kruhu. Vąichni vědí, ľe OSN není zdaleka ideální a ľe změna je nezbytná. Taková změna vąak můľe být provedena dvojím způsobem. Buď bude OSN zreformována , a nebo zruąena a nahrazena novou modernějąí (demokratičtějąí) organizací. První z případů v sobě ovąem skrývá nedořeąenou otázku reformovatelnosti, která ve svém důsledku můľe vyústit v samotné zablokování celé této organizace. Druhý případ, na jedné straně umoľňuje vytvořit organizaci nesrovnatelně demokratičtějąí a pruľnějąí, ale na straně druhé zároveň poskytuje časově omezený prostor k určitému mezinárodnímu vakuu, který můľe mít celou řadu velmi nepříznivých důsledků, podobně jako jiľ výąe popisovaná moľnost zruąení OSN bez náhrady.

Bude tedy tato organizace, která nám během posledních padesáti let nastínila systém pro nalézání společného světového konsensu, řeąení globálních problémů a urovnání krizí, a která významně působila v oblasti vývoje mezinárodně závazných standartu a pravidel, existovat v příątím století? Je vůbec moľné, aby se OSN postupně měnila ve stále méně významné sdruľení států, které nakonec skončí pouze v historických učebnicích jakoľto důsledek nezájmu a odmítnutí podpory ze strany členských států, nebo jako důsledek nedostatku finančních zdrojů?

Těľko nalézt spolehlivou odpověď na výąe uvedené otázky. Kromě celé řady vnitřních neshod mezi 188 členskými státy, rozdílnosti jejich zájmů, vzájemném nepoměru jejich pozic je vąak více neľ zřejmé, ľe ačkoli je Kofi Annan velmi oblíbený a diplomaticky velmi obratný, tak má jen velmi omezené moľnosti. Nepochybně tolik potřebná reforma musí vycházet z politického konsensu napříč celým spektrem členských států OSN a musí vycházet předevąím z Valného shromáľdění . Vzhledem k výąe uvedenému se domnívám, ľe Valnému shromáľdění je v současné době dosaľení takovéhoto konsensu bohuľel na míle vzdáleno.

Seznam Literatury:

Informační centrum OSN v Praze, FAKTA A ČÍSLA OSN, Praha, 1999
Urquhart, Childers, Renewal of the UN System, Sweet & Maxwell, London,1995
Potočný Miroslav, OSN - Nástroj míru a mezinárodní spolupráce, Praha, 1975
Beneą Eduard, Demokracie dnes a zítra, Praha, 1946 (s.99)
Chomsky Noam, Perspektivy moci, Karolinum, Praha 1998, [323 s.]
D.J.Harris, Cases and Materials on International Law, Sweet & Maxwell, 1998
Annan Kofi, The quotable Kofi Annan - Selections from speeches and statements by the Secretary-General, New York, 1998
Annan Kofi, Partnerships for Global Comumunity - Annual Report on the Work of the Organizations, New York, 1998
Hulinský Ilja, OSN a Československo, Praha, 1989
Havel Václav, Moc bezmocných in: O lidskou identitu, Rozmluvy, Praha 1990, [394 s.]
United Nations, Image & Reality, Questions and answers about the United Nations, New York, 1999
Kol. autorů, Člověk a lidská práva, Horizont, Praha 1969, [102 s.]