Obecnou právní úpravu nabývání nemovitostí na území ČR cizozemci obsahuje Devizový zákon č. 219/1995 Sb. v platném znění (dále jen DZ). Z taxativního výčtu podmínek, resp. omezení (§17 DZ) lze -s jistým zjednodušením- vysledovat jistou formu obecného zákazu nabývat vlastnické právo k nemovitostem směřovanou vůči cizozemcům. Speciální úprava je pak dále obsažena v celé řadě dalších předpisů (např. zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve  znění pozdějších předpisů, dále pak zákon č. 427/ /1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na  jiné právnické nebo fyzické osoby, ve  znění pozdějších předpisů, zákon č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, apod.).

Otázka vhodnosti vypuštění příslušných omezení nabývaní vlastnického práva k nemovitostem cizozemci z našeho právního řádu má -s přihlédnutím k našemu harmonizačnímu závazku vůči EU- jednu velmi podstatnou rovinu v podobě právní úpravu Evropské unie.

Legislativa Evropské unie, která se vztahuje k zemědělské půdě, nijak nezasahuje do vlastnických práv, nájemních vztahů a pozemkových úprav. Tyto otázky jsou výhradně v okruhu působnosti národního práva jednotlivých členských zemí. Pokud srovnáme pozemkové právo ve státech Unie, zjistíme, že existuje mnoho přístupů k regulaci pozemkového vlastnictví a užívání půdy.

Ochrana vlastnických práv a práv s nimi souvisejících je však všude omezena pouze v zákonem vymezených případech veřejného zájmu. Rozsah tohoto omezení je v různých státech různý. O pozemkové politice rozhodují vlády a parlamenty. Trh s půdou je pochopitelně nejvíce regulován v těch zemích, které mají omezený půdní fond. Patří mezi ně Rakousko, Francie, Nizozemsko, Belgie, ale i Spolková republika Německo.

Na úpravy pozemkového práva v evropských zemích působí poslední dobou zejména produkce tržních přebytků, což uvolňuje dosavadní přísné předpisy o užívání zemědělské půdy pouze k zemědělské výrobě a ke vnášení ekologických hledisek do hospodaření s půdou. V agrárním pozemkovém právu se všeobecně vyskytují základní problémy jako územní plánování, hospodářsko-technické úpravy půdy, limitování prodeje, omezování nadměrné parcelace a aglomerace pozemkového vlastnictví, předkupní právo či vyvlastnění půdy z výrobního, ekologického a sociálního hlediska.

Toto vše se samozřejmě týká i naší republiky.

Podle článku 8 Smlouvy o Evropském společenství má každý občan v Unii právo se svobodně pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě. Mezi členskými státy nesmějí existovat žádné překážky, včetně omezení koupě a prodeje půdy, které by základní pravidla omezovaly. Zákazy nebo omezení mohou nastat pouze podle článku 36. Snahy některých - později se připojujících - unijních států o zvýšenou ochranu trhu s pozemky dopadly většinou nevalně.

Co se tedy stane s trhem s půdou po vstupu České republiky do unijního společenství? Právnické osoby si budou moci kupovat pozemky stejně, jako to činí dnes. Právnické subjekty a občané, kteří chtějí nebo budou chtít své pozemky zpeněžit, tak zkrátka učiní. Novým cenovým faktorem může být právě členství v Unii. Starými faktory zůstanou lokalita a užití pozemků.

Snaha o získání přechodného období na omezení prodeje půdy cizincům je určitě z velké části i psychologickou záležitostí. Nezatahujme raději city do této oblasti. A nezapomínejme, že žádná výjimka není zadarmo - ani v Evropské unii. Omezení prodeje půdy cizincům nevyváží, dle mého mínění, odložení volného pohybu českých pracovních sil, které požadují některé unijní státy. Mysleme na to!

Použitá literatura: Veronika Nedvědová, Prodávat pozemky cizincům, či ne?, Zemské noviny, 29.6.2000